Olgu nebo také Oli, jsem poprvé potkal na konci září v roce 2009, když jsem se do Plzně přijel podívat na 62. ročník Memoriálu Františka Vojtěcha. S losem číslo patnáct tehdy Pepík vedl a Olga mu dělala doprovod. Protože jsem se v lese pohyboval právě s touto skupinou, tak jsem měl možnost si s ní během dne také něco říct. V té době jsem se rozhodoval, jestli začnu cvičit svoji 8 měsíční fenku kraťase Keiru loveckým způsobem, a tak každá informace o výcviku ohařů, kterou jsem slyšel, byla pro mě naprosto nová a mimořádně cenná. Také si pamatuji, že mě tenkrát udivil počet jejich společně ulovených divočáků za rok. Potom jsem ji během několik let občas potkal na výroční schůzi Klubu krátkosrstý ohař ČR nebo na zkouškách. To jsme se většinou jen pozdravili, maximálně prohodili pár vět. Před šesti lety, kdy jsem se nečekaně rozhodl jít na další všestranné zkoušky a na poslední chvíli marně hledal nějaké volné místo, tak jsem také zavolal do Štěpánova. Samozřejmě bylo obsazeno, nemyslím telefon, ale zkoušky a Olga mi řekla, že jsem náhradník a dá mi vědět. Měl jsem velké štěstí, když v pátek jeden vůdce účast odřekl a já se v sobotu ráno ocitl ve Štěpánově, kde jsem do té doby nikdy nebyl. Pěkně připravené všestranky jsme s Arasem úspěšně zvládli a po vyhlášení výsledků a dvoudenním potkávání mě Olga nabídla, že když budu chtít, můžu si s jejich partou přijet zacvičit. S radostí jsem toho využil a byl jsem mile překvapen v jaké pohodové atmosféře a na jaké profesionální úrovni se trénink psů odehrává. Perfektně secvičená skupina lidí připomínající část startovního pole nejtěžších memoriálů mě přijala mezi sebe tak, že jsem se tam za chvilku cítil jako doma. Co mě asi překvapilo nejvíc, bylo sdílení všech možných tajů a fines výcviku, nikdo přede mnou nic netajil, ale naopak i společně vymýšleli, jak něco zlepšit. Samozřejmě během náročného cvičícího dne občas dojde k nějaké napjaté situaci, ale Oli to pokaždé přejde s úsměvem. Se psy to fakt umí a skoro každého co cvičí, předvede na všestranných zkouškách. Se společným cvičením ve Štěpánově má přitom nejvíc práce, doma má hordu lidí pro které připraví občerstvení i uvaří nějaké skvělé, většinou zvěřinové jídlo k obědu, a když odjedeme pryč, tak po nás musí ještě uklidit. A to nemluvím o tom, že celý den má na krku fotoaparát a v noci nebo druhý den nám pošle na památku zajímavé fotky. Během posledních let jsme se spřátelili, rád si s ní jdu zacvičit i sám, jako třeba, když jsme v covidové době po zrušení zkoušek naučili psy aportovat z uzavřené ohrádky. Protože jsem hodně přespolní, tak si s ní kolikrát i po tréninku rád povídám u kafe nebo mě na cestu nandá talíř její husté a vynikající polévky. Na tu se teda mimochodem pokaždé hodně těším. Doufám, že i přes bolestnou ztrátu Pepíka všechno zvládne, bude stejně radostná jako třeba na loňské oslavě svých narozenin a že bude i nadále duší společných cvičení. A kdybychom náhodou už neměli psy, tak si s ní vždycky rád popovídám.